Vina a trest ve filmech Zoltána Fábriho
ve srovnání s českou kinematografií

V středoevropském geopolitickém prostoru se během staletí nastřádalo množství historických témat - k zamyšlení i zpytování svědomí. Takové činnosti se však věnují jen nemnozí. K významným umělcům, kteří ve svých dílech tyto historické a filozofické otázky zevrubně zkoumali, patřil maďarský režisér Zoltán Fábri (1917-1994).

Fábri byl výjimečnou osobností, a to i v kontextu maďarské moderní kultury, známé schopností psychologické analýzy společenských jevů i jednotlivých lidských osudů. Byl humanistou a moralistou, programově vytvářel umělecké filmy se závažnými náměty. Zaměřoval se na otázky osobního i kolektivního svědomí, viny a trestu. Dvě světové války, které proběhly za jeho života, společenské převraty v Maďarsku a v okolních zemích, to vše mu poskytlo rozsáhlý zdroj inspirace. Své filmy natáčel většinou podle literárních předloh maďarských autorů. Za své snímky získal ocenění doma i za hranicemi. Požíval respektu a uznání, byl předsedou Svazu maďarských filmových a televizních umělců a vyučoval filmové režii a herectví na vysoké škole.

Maďarské kulturní středisko v Praze vzpomnělo přehlídkou filmů Zoltána Fábriho v sezóně 2004-2005 desátého výročí jeho smrti. Promítnuté snímky (Édes Anna; Napali sötétség; Húsz óra; Utózezon; Isten hozta, őrnagy úr!; Hangyaboly; 141 perc a Befejezeten mondatból; Az ötödik pécset, Requiem) poskytly divákům příležitost konfrontovat přístup maďarské a československé kinematografie k obdobným společenským problémům. Obě země se osamostatnily po první světové válce, po druhé světové válce v nich proběhla násilná kolektivizace zemědělství, zneužívání moci, represe, jejich rehabilitace a další celospolečenské změny. Fábriho filmy se odehrávají v tomto časovém úseku dvacátého století a všímají si dopadu těchto událostí na lidské jedince.

Zoltán Fábri studoval jako mladík na výtvarné akademii, ale přešel na Akademii divadelního umění a absolvoval obor herectví. Po válce se uplatnil v divadlech. Poté mu byla nabídnuta první filmová režie budovatelského vesnického dramatu Bouře (1952). Následovalo drama o důlním neštěstí Pro čtrnáct životů (1954). Filmem Kolotoč (1955) podle novely Imreho Sarkadiho získal tento začínající filmový režisér přízeň diváků, kritiků i festivalových porot. Do hlavní role vesnické dívky, dcery soukromě hospodařícího otce, tehdy poprvé obsadil studentku herectví Mari Törőcsikovou. Dalším filmem Pan profesor Hanibal (1956) se Fábri vyslovil nejen k horthyovské epizodě maďarské historie, ale i k právě diskutovanému tématu kultu osobnosti. Po nepříliš zdařilé veselohře Bláznivý apríl (1957) natočil své vrcholné dílo Služka (1958), opět s Törőcsikovou. V adaptaci románu Dezsöho Kosztolányiho vyzdvihl psychologii postav a postihl dobovou atmosféru období konce Maďarské republiky rad, kdy se příběh služky Anny Édesové odehrává.

Po dalším vesnickém dramatu o kolektivizaci Dravec (1961) se Fábri soustředil na individuální studie charakterů. Dva poločasy v pekle (1961) je příběh populárního fotbalisty pověřeného v roce 1944 přípravou demonstrativního fotbalového zápasu. Osudná záměna (1963), drama spisovatele, který se rozhoduje mezi záchranou židovské dívky a vlastní dcery, se odehrává rovněž v roce 1944.

V Maďarsku ani v sousedních zemích nenajdeme tvůrce, který by se tak výlučně zaměřoval na mravní dilemata. Poválečné generace československých režisérů sledovaly obdobný sled témat, význačné filmy však nalezneme jen porůznu. Jiří Krejčík (narozen 1918) natočil psychologické drama Svědomí (1948), na válečné hrdinství či zbabělost civilistů se zaměřil v českém Vyšším principu (1960) a ve slovenském filmu Polnočná omša (1962). Jiří Weiss (1913-2004) vytvořil snímkem Vlčí jáma (1957) zajímavou paralelu k Fábriho Služce, ve filmu Romeo, Julie a tma (1960) popsal milostný vztah ohrožený perzekucí Židů za války. Toto téma též analyzoval Alfréd Radok v Daleké cestě (1949). Vesnickou kolektivizaci realisticky popsal Ladislav Helge (1927) ve filmu Velká samota (1959).

Fábri se ke svým tématům pravidelně vracel. Mimořádným počinem v kontextu doby, kdy snímek vznikl, bylo politické drama Dvacet hodin (1966). Na osudech obyvatel jedné maďarské vesnice je v prolínání přítomnosti s retrospektivami ukázána složitost sousedských vztahů. Dřívější bezzemci-revolucionáři prošli obtížným budováním socialistického hospodaření, vzájemnou nenávistí, nakonec nalézají vůči sobě respekt. Charaktery předsedy družstva, tajemníka komunistické strany i dalších vesničanů jsou zachyceny v konkrétních situacích a působí autentičtěji než například Helgeho Velká samota.

Konec sezóny (1966) pode románu Györgyho Rónaye o výčitkách venkovského lékárníka (Antal Páger), jež mají původ v období válečného pronásledování Židů, byl tragikomedií, v níž se pod groteskností skrývá vážné drama vědomí a odpovědnosti. V Československu vznikl krátce předtím film režisérů Jána Kadára (1918-1979) a Elmara Klose (1910-1993) Obchod na korze (1965) o válečné arizaci Židů na Slovensku. I v něm můžeme postřehnout tragikomické prvky. Téma holokaustu s jeho morálními aspekty v šedesátých letech v Čechách zpracovala nová generace filmařů, vesměs na základě hodnotných literárních předloh: Zbyněk Brynych natočil film ...a pátý jezdec je Strach (1964) podle novely Hany Bělohradské, podle próz Arnošta Lustiga vznikly snímky Dita Saxová (1967) a televizní Modlitba za Kateřinu Horowitzovou (1965), oba v režii Antonína Moskalyka. Podle Lustigovy předlohy natočil významný představitel české nové vlny Jan Němec slavné Démanty noci (1964). Surreálně pojatého Spalovače mrtvol (1968) režíroval Juraj Herz pode rukopisu novely Ladislava Fukse. V návratech do historie hledal mravní drama František Vláčil (1924-1999) v Ďáblově pasti (1961), Údolí včel (1967) a Marketě Lazarové (1967).

Z mladé generace českých režisérů se společenskou morálkou začali zabývat Ewald Schorm (1931-1988), Antonín Máša (1935-2001) a Jaromil Jireš (1935-2001). Jirešův Žert (1968) podle románu Milana Kundery byl zrcadlem nastaveným komunistickým čistkám v padesátých letech a jejich důsledkům. Šedesátá léta probíhala v české kinematografii mimo jiné pod vlivem tvůrčí dvojice režiséra Karla Kachyni (1924-2004) a scenáristy Jana Procházky (1929-1971). Zabývali se psychologickými příběhy, například v Naději (1963), válečnými dramaty, zejména v Kočáru do Vídně (1966), zkolektivizovanou vesnicí v Noci nevěsty (1967), politickými vězni z padesátých let ve Směšném pánovi (1969) a nakonec stranickým milieu v Uchu (1970).

V Polsku bychom tematicky podobně orientovaného tvůrce nalezli především v Andrzeji Wajdovi, z mladší generace se morálkou soustavně zabýval Krzysztof Zanussi, později především Krzysztof Kieślowski.

Druhou polovinu šedesátých let věnoval Fábri méně výlučným žánrům. Jedenácté přikázání (1966) byla satira proti atomovému zbrojení. V roce 1968 natočil maďarsko-americký koprodukční film Chapci z Pavelské ulice podle stejnojmenné knihy pro mládež Ference Molnára. Pak sáhl po divadelní hře Tótovi od Istvána Örkényho. Okupační tragikomedie Vítejte, pane majore! (1969) se Zoltánem Latinovitsem v roli podivínského důstojníka na zotavené odpovídala svou absurdností právě prožívané době. Rovněž Fábriho zmínění generační druhové v sousedních státech v druhé polovině šedesátých let zkoušeli komediální žánr: Jiří Weiss natočil Vraždu po našem (1966), Jiří Krejčík Svatbu jako řemen (1967) a Hry lásky šálivé (1971), Andrzej Wajda Lov na mouchy.

V sedmdesátých letech pokračoval Fábri (na rozdíl od československých kolegů, postižených v roce 1968 okupací) v zobrazování moralit ze životů jednotlivců v rámci společnosti. Mraveniště (1971), opět s Mari Törőcsikovou, je analýzou prostředí ženského kláštera. Film vznikl na základě novely Margit Kaffkové. O den víc nebo míň (1973) popisuje obtížný návrat poválečného odsouzence do občanského života.

Dva následující Fábriho filmy popisují situaci v Maďarsku v období před druhou světovou válkou a během ní. Nedokončená věta (1974) vznikla podle románu Tibora Déryho. Ukazuje přerod mladého příslušníka maďarské buržoazie v antifašistu a odbojáře. Vynikajícím mistrovským dílem je Pátá pečeť (1975) podle stejnojmenného románu Ference Sánty. Poznáme zde na první pohled Fábriho typické téma i jeho režijní rukopis. Většinu filmu naplňují zdánlivě bezvýznamným klábosením hovory čtyř mužů, kteří se v roce 1944 scházejí v malé hospůdce. Zvrat nastane, když jsou postaveni před krutou volbu: nepokoří-li se před okupanty, čeká je smrt. V ději dodržujícím jednotu místa a času se Fábrimu dokonalou režií vynikajících herců daří udržet pozornost diváků, byť se na plátně po většinu času nic dramatického neděje. V nezávazném tlachání o hrdinství odhaluje Fábri charaktery postav, aby je vzápětí podrobil zkoušce.

Na rozdíl od Fábriho bylo českým režisérům dopřáno zabývat se podobnými tématy jen pod dohledem stranické dramaturgie. Jaromil Jireš natočil vězeňské drama komunistické novinářky z druhé větové války ...a pozdravuji vlaštovky (1972), Karel Kachyňa partyzánskou baladu Horká zima (1973), Jiří Weiss a Ján Kadár emigrovali. Schorm a Máša svobodně točit nesměli (Schormovu zakázanou společenskou grotesku Den sedmý - osmá noc z roku 1969 uvolnila československá distribuce až v roce 1990, stejně jako nahlédnutí Jiřího Menzela do absurdních padesátých let s názvem Skřivánci na niti, natočené podle předlohy Bohumila Hrabala). Hodnotné morálně kritické filmy tu vznikly jen jako poslední dozvuky kvalitní dramaturgie šedesátých let - poválečné drama Adelheid (1969) Františka Vláčila, Petrolejové lampy (1971) režiséra Juraje Herze.

Soustředěný zájem o maďarskou historii prokázal Fábri i ve filmech svého pozdního tvůrčího období. Maďaři (1977), příběh skupiny venkovských chudáků, putujících během války do Německa za prací, i Setkání Bálinta Fabiána s Bohem (1980) vznikly podle literárních děl Józsefa Balázse. V obou snímcích hrál Gábor Koncz, který zejména v Setkání Bálinta Fabiána s Bohem překvapil mimořádným hereckým výkonem.

K problému politických procesů se vrací Fábriho Requiem (1982), adaptace povídky Istvána Örkényho. I zde nalezneme u Fábriho častý popis událostí prostřednictvím jiných osob. V roce 1952 vypráví propuštěný vězeň manželce oběti politického procesu o statečném mravním odporu jejího muže. Posledním filmem byl snímek Gyertek el a névnapomra (1983). Zotán Fábri zemřel na srdeční infarkt v srpnu 1994.

Maďarský filmař-moralista Fábri tvořil v lepší situaci než jeho čeští, slovenští či polští kolegové a kontinuita jeho práce nebyla násilně přerušena. Nikdo z českých filmařů ve srovnání s ním morální problémy nikdy nezobrazoval tak systematicky. V Čechách se ostatně dodnes častěji moralizuje prostřednictvím lehčích žánrů. Mistry v tom byli režiséři české nové vlny šedesátých let Forman, Papoušek, Passer, Němec, Chytilová (vznikla i významná díla světové pověsti, například Sedmikrásky).

Dílo Zoltána Fábriho přetrvává jako významný morální apel a oslovuje i nové generace vnímavých diváků. Návraty k Fábriho filmům přinášejí rovněž poučení o dokonalosti filmové řeči, o příkladném zachycení psychologie jednajících postav. V evropské i světové kinematografii náleží Zoltánu Fábrimu bezpochyby důstojné místo. Lze si přát, aby jeho příklad více inspiroval současné tvůrce.

Stanislav Buzek